EPOCH TIMES, Katharina Morgenstern, 08.12.2024
Gladiátoři jsou neoddělitelnou součástí ztracené a hojně zkoumané římské říše, přesto mýty o těchto legendárních bojovnících přetrvávají. Byly hry skutečně bojem na život a na smrt? Střetli se s exotickými divokými zvířaty, nebo padli ve vyjmenovaných námořních bitvách v římském Koloseu?
Obrázek na obálce: Historický obraz „Pollice Verso“ (1872) od Jeana-Léona Gérôma (1824-1904) významně formoval dnešní obraz gladiátorů. foto: Gemeinfrei
Tisíce lidí na tribunách řvou a jásají, jejich pozornost je upřena na dva muže uprostřed arény. Zatímco písečná podlaha arény už zrudla od krvavého boje. Řvoucí publikum rozhoduje palcem nahoru nebo dolů, zda bude poražený muž omilostněn, nebo odsouzen k smrti.
Tento obraz římských gladiátorů charakterizuje mysl mnoha lidí již po staletí. Ne všechno, co lze vidět v dnešních filmech, však odpovídá skutečnosti, i když se zdá, že některé z nich mají jádro pravdy. Pravda sahá od her na pohřbech a zápasů vedených rozhodčími až po nákladné tréninkové programy a oslavované zločince.
Původ gladiátorů
Název gladiátor je odvozen od latinského slova „gladius“ – slavného krátkého meče Římanů, který používali jako standardní zbraň legionáři ve svých armádách. V závislosti na typu byli touto zbraní vybaveni i gladiátoři v aréně.
Římský gladius měl obvykle čepel dlouhou 55 centimetrů a vážil 1,0 až 1,5 kilogramu. Foto: Woverwolf/iStock
Obtížnější je však posoudit, odkud boje pocházely. Mnozí historici předpokládají, že jejich kořeny sahají až k Etruskům – národu, který ovládal Itálii před Římany. Etruskové prý tyto zápasy pořádali jako součást pohřbívání svých urozených mrtvých. Některé aspekty etruské kultury pak mohly být přeneseny do římské kultury prostřednictvím gladiátorských zápasů.
První římské zápasy se údajně konaly v Římě v roce 264 př. n. l. při pohřbu šlechtice. Postupem času se zdá, že se zápasy stávaly stále populárnějšími. Místo toho, aby se konaly z náboženských důvodů, sloužily brzy především k pobavení lidu.
Římané později nechávali pro tyto významné události stavět arény ze dřeva nebo kamene, například nejstarší kamenný amfiteátr v Pompejích nebo slavné Koloseum.
Amfiteátr v Pompejích pojal až 20 000 lidí – Koloseum mohlo pojmout asi 50 000 diváků. Foto: trumpetmonkey, enduro/iStock
Organizátoři a sponzoři, mezi něž patřili aristokraté, politici a dokonce i římští císaři, sledovali při pořádání zápasů určité cíle. Patřily k nim štědré finanční příjmy, demonstrace moci Říma a přízeň občanů.
Přesně naplánované
Podobně jako dnešní fotbalové zápasy byly i gladiátorské zápasy dobře organizované a organizátoři je předem ohlašovali. Jedním z těchto způsobů byly graffiti, jak působivě ukazují ty z Pompejí. Kromě pořadatele a termínu byl jmenovitě uveden i počet zápasů a bojovníci, kteří proti sobě nastoupili.
V závislosti na místě konání se gladiátorské zápasy mohly konat čtyřikrát nebo stokrát ročně. Časový rozvrh zůstával do značné míry stejný. Podle australského historika Alastaira Blansharda se nikdy zcela nevytratil náboženský charakter, neboť každý den začínal slavnostními průvody a obětmi na oltářích. Po tomto zahájení se ráno konaly lovy zvířat a v poledne popravy. Vrcholem však byly odpolední gladiátorské zápasy.
Lovy zvířat
Navzdory všeobecnému přesvědčení nesoutěžili se zvířaty odsouzenci ani gladiátoři, ale speciálně vycvičení lovci – známí také jako „venationes“. Vzácněji proti sobě bojovaly různé druhy zvířat, například medvědi, velké kočky nebo býci. Maso z mrtvých zvířat se později rozdávalo prostým lidem v hledišti.
Tato podívaná stála život velký, neurčitý počet zvířat – s citelnými následky pro populaci. Ta byla často přivážena ze vzdálených římských provincií, k čemuž byli mimo jiné pověřováni vojáci.
Římská říše dosáhla svého maxima v roce 117 n. l. Foto: kms/Epoch Times; podle PeterHermesFurian/iStock
Popravy
Popravy lidí, kteří se údajně dopustili porušení římských zákonů, se konaly po lovu zvířat. Přestože Římská říše byla v mnoha oblastech průkopníkem modernosti, neexistovala zde policie ani státní zastupitelství, které by v soudním řízení rozhodovaly o vině či nevině obviněného. Je proto možné, že byli odsouzeni i nevinní lidé.
Způsob provádění poprav odsouzených je sporný. Podle písemných pramenů existovalo „damnatio ad bestias“, odsouzení divokými zvířaty, nebo „damnatio ad ferrum“, odsouzení k boji železem bez vyhlídky na záchranu, ale zda a jak často se prováděly v amfiteátrech, není jasné. Příležitostně se prý také přehrávaly mytologické scény, jako například smrt legendárního Herkula nebo osudný let Ikara ke Slunci.
Námořní bitvy
Spisy několika římských historiků se zmiňují o tom, že se při zvláštních příležitostech odehrávaly také námořní bitvy – tzv. naumachia. Říká se, že odsouzenci na smrt přehrávali slavné bitvy.
Jedna z těchto podívaných se prý odehrála při otevření Kolosea v roce 80 n. l. Nedávné výzkumy v samotném amfiteátru ukázaly, že Římané dokázali Koloseum díky různým mechanismům zaplavit.
Umělecké ztvárnění námořní bitvy v Koloseu. Foto: Gemeinfrei
Gladiátorské zápasy
V oblíbených gladiátorských zápasech proti sobě obvykle stáli dva stejně silní, ale různě vybavení protivníci. Na rozdíl od mnoha filmů doprovázeli předváděný boj – jakýsi zápas s mečem a štítem – rozhodčí.
Dohlíželi na to, aby bojovníci dodržovali všechna pravidla, jak vysvětluje německý historik Marcus Junkelmann ve své knize Das Spiel mit dem Tod. Jak bojovali římští gladiátoři“. Přesto docházelo k těžkým zraněním nebo úmrtím.
Opovrhovaní, uznávaní gladiátoři
Gladiátoři zdobili zdi, poháry na pití a brnění, a byli proto všudypřítomní v životě římských občanů. Jejich strhující zápasy přitahovaly davy přihlížejících a fascinovaných „fanoušků“. Stejně jako v moderních fotbalových zápasech proti sobě tehdy soupeřili velcí rivalové a vyvolávali rozruch mezi svými příznivci.
Jedním z těchto starověkých derby byla bitva mezi Pompejemi a sousední Nucerií kolem roku 59 n. l. To, co začalo vášnivým povzbuzováním, skončilo fatálně – většina krve tekla na tribunách. Protože vražednou vřavu vyvolali příznivci Pompejí, císař městu na deset let zakázal pořádat gladiátorské zápasy.
Tato skutečnost se zdá být matoucí, když vezmeme v úvahu sociální zázemí bojovníků. Gladiátoři byli obvykle váleční zajatci nebo odsouzení vrazi, zloději a žháři.
Ti, kteří nedostali hned trest smrti nebo vyhnanství a byli silně stavění, mohli být koupeni gladiátorským mistrem, „lanistou“, a vycvičeni v jeho „ludusu“, gladiátorské škole. Ubytování, výcvik, strava a lékařská péče stály lanistu hodně peněz.
Velká gladiátorská škola „Ludus Magnus“ v Římě se nacházela hned vedle Kolosea a s amfiteátrem byla spojena tunelem. Foto: jikgoe/iStock
O tom, zda mezi gladiátory byli i římští občané a ženy, se dodnes vedou spory. „Ve skutečnosti jsou důkazy o takových občanských gladiátorech velmi skoupé. Téměř jistě je do arény hnalo spíše krajní zoufalství než touha po slávě,“ říká historik Alastair Blanshard.
Navíc ne každý zápas byl na život a na smrt, jak se domnívá profesor Cavan Concannon z University of Southern California. Například gladiátor Hilarus prý vyhrál 12 ze 14 zápasů.
Na graffitu z Pompejí stojí, že gladiátor Hilarus vyhrál dvanáctkrát a dvakrát prohrál. Foto: Gemeinfrei
.jpg){kind=link}
Pohledy do života bojovníků
Ve skutečnosti byli všichni gladiátoři podle zákona považováni za otroky. A tak se s nimi také zacházelo, jak ukazují okovy na nohy z gladiátorských kasáren v Pompejích. Pozůstatky gladiátorské školy v Carnuntum nedaleko dnešní Vídně v Rakousku poskytly v roce 2014 další poznatky. Dvoupatrová škola byla určena pro přibližně 80 gladiátorů, z nichž jeden nebo dva sdíleli celu o rozloze tří metrů čtverečních. K dispozici byl také velký tréninkový prostor, vyhřívané podlahy, lázně, zdravotnické zařízení a hřbitov.
Analýza koster připisovaných gladiátorům ukázala, že mnozí z mužů trpěli v dětství nedostatky a pocházeli z chudých poměrů. Ve škole pak bojovníci dostávali tři výživná jídla denně, aby měli dostatek energie.
Výcvik probíhal na cvičišti pod vedením „magistri“, instruktorů, s meči vyrobenými ze dřeva nebo tupého kovu. Samotní instruktoři kdysi stáli v aréně a specializovali se na výcvik určitého typu gladiátorů. Celkem existovalo více než 20 typů gladiátorů, z nichž následujících šest bylo nejběžnějších.
Thraex
Tento typ gladiátora je pojmenován podle národa z Thrákie na dnešním Balkáně, která se v roce 46 n. l. stala římskou provincií. Thraex byl lehce ozbrojený bojovník se zahnutým krátkým mečem. Byl chráněn malým obdélníkovým zahnutým štítem, přilbou, látkovými vycpávkami na rukou a nohou a vysokými kovovými škvarky. Přilba měla dopředu skloněný štít, někdy s hřebenem. Obvykle bojoval proti murmillovi, vzácněji proti hoplomachovi.
Gladiátor typu „Thraex“. Foto: Matthias Kabel, Wikimedia Commons | CC BY-SA 3.0
Murmillo
Murmillo byl těžce ozbrojený gladiátor, jehož jméno je odvozeno od mořské ryby „murma“, která se chytá do sítí. Jeho výbava zahrnovala klasický krátký meč, středně velký zahnutý štít, přilbu, látkové vycpávky na rukou a nohou a krátké kovové škrpály. Jeho přilba měla hřeben a mřížku u otvorů pro oči. Bojoval hlavně proti Thraexům, méně často proti Retiariusům.
Gladiátor typu „Murmillo“. Foto: Matthias Kabel, Wikimedia Commons | CC BY-SA 3.0
Hoplomachus
Tento typ gladiátora je pojmenován podle starořeckého šermířského sportu hoplomachy, který spočíval v boji s kopím a štítem. Podle toho je tento bojovník vybaven kopím, dýkou, malým kulatým štítem, přilbou, látkovými vycpávkami na rukou a nohou a vysokými kovovými okovy. Přilba má okraj a často i hřeben. Bojoval především proti Murmillům, méně často proti Thraexům.
Mozaika z římského sálu v německém Bad Kreuznachu zobrazuje Thraexe (vlevo) a Hoplomacha (vpravo). Foto: Carole Raddato, Wikimedia Commons | CC BY-SA 2.0
.jpg){kind=link}
Provokátor
Provocator, což v překladu znamená „vyzyvatel“, byl těžce ozbrojený gladiátor, který bojoval klasickým krátkým mečem. Chránil ho středně velký zahnutý štít, kovový hrudní plát, přilba, látkové vycpávky na ruce s mečem a polovysoké kovové škvarky. Hlavu mu zcela chránila přilba bez hřebenu. Bojoval hlavně proti jinému provokatérovi.
Gladiátor typu „Provokátor“. Foto: Matthias Kabel, Wikimedia Commons | CC BY-SA 3.0
Secutor
Stejně jako murmillo byl i secutor, což v překladu znamená „pronásledovatel“, těžce ozbrojený gladiátor. K jeho výbavě patřil klasický krátký meč, středně velký zachráněný štít, přilba, látkové vycpávky na rameni meče a krátké kovové škvarky. Jeho přilba chránila celý obličej a měla jen úzké průzory pro oči, takže se pod ní špatně dýchalo. Bojoval hlavně proti Retiariovi.
Mozaika z Nennigu v Německu zobrazuje Retiaria (vlevo) a Secutora (vpravo). Foto: TimeTravelRome, Wikimedia Commons | CC BY 2.0
Retiarius
Retiarius, což v překladu znamená „bojovník se sítí“, byl lehce ozbrojený bojovník s trojzubcem, sítí a dýkou. Jedinou ochranou, kterou měl, byla látková vycpávka na ruce s mečem a krátké kovové ošatky.
Navzdory svému nízkému postavení byli gladiátoři uznáváni pro svou odvahu a statečnost. Ve 4. století n. l. krveprolití v aréně definitivně ukončilo uznání křesťanství.
Portál WWW.CHCEMESLOBODU.SK se zobrazuje bez obtěžující a automatické reklamy uvnitř článků, která někdy znesnadňuje čtení. Pokud to oceníte, budeme vám vděčni za podporu našeho projektu. Podrobnosti o příspěvcích naleznete zde.
