Deutschland Kurier, 29.07.2024
V souvislosti s únikem protokolů o koronaviru z Institutu Roberta Kocha (RKI) podalo několik poslanců AfD trestní oznámení a trestní oznámení na bývalou kancléřku Angelu Merkelovou, bývalého spolkového ministra zdravotnictví Jense Spahna (oba CDU) a současného spolkového kancléře Olafa Scholze (SPD). O jaké trestné činy se vlastně jedná? Jaké tresty by mohly být uloženy nejen výše jmenovaným, ale i dalším aktérům koronaviru, jako je bavorský ministerský předseda Markus Söder (CSU) a Spahnův nástupce Karl Lauterbach (SPD), pokud by následovala další trestní oznámení?
Jedno je jisté: Během koronavirové hysterie byl německý lid zatížen nejrozsáhlejším omezením základních práv od vzniku Spolkové republiky Německo v roce 1949. Opatření se dotkla mimo jiné svobody jednotlivce, svobody podnikání, svobody shromažďování, svobody pohybu, práva na rovné zacházení a mnoha dalších.
Jak nyní odhalují nezveřejněné zápisy z krizových jednání v RKI, vědecké poznatky, které zpochybňovaly opatření proti koronavirům, byly záměrně drženy pod zámkem. V rámci očkovací kampaně byly rovněž utajeny vážné obavy o bezpečnost vakcín. A dále: Je zřejmé, že nikdy nedošlo k „pandemii neočkovaných“ (Spahn, Söder)!
Mnohá opatření byla nepřiměřená, což dnes přiznávají i představitelé bývalé a současné spolkové vlády. Tvrdí, že jednali přiměřeně podle tehdejšího stavu poznání. Interní protokoly RKI, které byly nyní odhaleny, to však značně zpochybňují.
► Jaké tresty by mohly hrozit politicky odpovědným osobám v případě úspěchu trestního oznámení?
S ohledem na bagatelizaci rizik očkování (např. myokarditida, fibrilace síní) by se mohlo uvažovat o trestném činu ublížení na zdraví z nedbalosti. Podle § 229 německého trestního zákoníku (StGB) za něj hrozí trest odnětí svobody až na tři roky nebo peněžitý trest. Při stanovení individuálního trestu je třeba zohlednit míru zavinění, závažnost způsobené škody a míru nedbalosti. Do kategorie nedbalostního ublížení na zdraví by mohla spadat i duševní onemocnění dětí a mládeže v důsledku uzavření školky a školy.
Úmyslné ublížení na zdraví (až pět let vězení) je naopak vyloučeno. Tento trestný čin by vyžadoval, aby následky byly způsobeny úmyslně a záměrně. Z takového zlého úmyslu nebude chtít nikdo režim koronavirů obvinit.
Pokud jde o výluky, zákaz vycházení, pravidla G a takzvané „příkazy k pobytu doma“, mohl by do hry vstoupit § 239 StGB (zbavení svobody). Odstavec 1 říká: „Kdo někoho uvězní nebo jinak zbaví svobody, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo peněžitým trestem.“. Odstavec 2 upřesňuje: „Pokus je trestný.“
U soudu však bude pravděpodobně hrát roli zásada přiměřenosti. Koneckonců zásada proporcionality je jedním z význačných rysů německého ústavního státu. Právníci také hovoří o „zákazu excesu“. To znamená, že stát by neměl přijímat tvrdší opatření, než je nezbytné, a v případě pochybností by měl vždy upřednostnit mírnější opatření.
Aby bylo opatření státu, které zasahuje do základních práv, považováno za přiměřené, musí sledovat legitimní účel. Musí být také „vhodné, nezbytné a přiměřené“. Pokud jeden z těchto požadavků není splněn, je zásada proporcionality porušena. To je také argument, který předložili poslanci AfD z Porýní-Falce a Sárska, kteří odsoudili Merkelovou, Spahna a Scholze.
► Co vlastně znamená proporcionalita?
Podle judikatury Spolkového ústavního soudu má zásada proporcionality funkci ochrany individuálních práv a svobod občanů. Přestože zásada proporcionality není v Základním zákoně výslovně zmíněna, má svůj právní základ v právním státě. Její podrobnosti byly objasněny mnohaletou judikaturou Spolkového ústavního soudu.
Podle zásady proporcionality musí všechna státní opatření nejprve sloužit legitimnímu účelu. Musí být také vhodná pro dosažení nebo podporu sledovaného účelu (vhodnost). Opatření musí být rovněž nezbytná k dosažení účelu (nezbytnost) a nesmí být nepřiměřená cíli a účelu. Které účely jsou legitimní, závisí také na příslušném základním právu, do kterého je zasahováno.
Požadavek přiměřenosti vyžaduje použití takových prostředků, kterými lze dosáhnout požadovaného účelu. To znamená, že zákonodárce nemůže jednoduše zasáhnout do občanských svobod použitím nevhodných nebo nepřiměřených prostředků. Státní opatření porušuje požadavek potřebnosti, pokud lze jeho cíle dosáhnout i jiným, stejně účinným prostředkem, který neomezuje základní práva nebo tak činí v podstatně menší míře. Právní odborníci to označují také jako zásadu volby nejmírnějších prostředků.
Shrnuto: Zásada proporcionality se vztahuje na veškerou státní moc na federální i zemské úrovni. Spolkový ústavní soud ji také označuje za „zastřešující vůdčí pravidlo veškeré státní činnosti“ (BVerfGE 23, 127 (133)). Platí tedy vždy, když proti sobě stojí stát a občané. V oblasti základních práv má ústřední význam, neboť omezuje omezování základních práv.
Otázka, zda bylo platné právo „ohýbáno“ v souvislosti s režimem korony za účelem dosažení politických cílů, bude pravděpodobně neprobádaným právním územím. Tento případ není v trestním právu s ohledem na výkonnou moc výslovně upraven. Abstraktně vzato je zde na místě analogie s § 339 německého trestního zákoníku (maření spravedlnosti). Ten stanoví: „Soudce, jiný veřejný činitel nebo rozhodce, který se při vedení nebo rozhodování věci ve prospěch nebo v neprospěch některé ze stran dopustí ohýbání zákona, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let“.
Zdroj: https://deutschlandkurier.de/2024/07/rki-protokolle-welche-strafen-drohen-merkel-spahn-scholz-co/
