Chcemeslobodu.sk, Dipl.-Kfm. Dipl.-Volksw. Zdeněk Kedroutek, 20.02.2025
Tento víkend nadešel čas. Téměř 60 milionů německých občanů bude v neděli 23. února 2025 vyzváno, aby si zvolili nový parlament, nový Bundestag.
Důvodem předčasných spolkových voleb byl neúspěch „semaforové vlády“ ke konci loňského roku, který se rýsoval již dlouho předem a byl podle všech relevantních kritérií katastrofální. Říkalo se jí tak proto, že koaliční strany nosí barvy semaforu – červená pro SPD (Sociálnědemokratickou stranu Německa), žlutá pro FDP (Svobodnou demokratickou stranu) a zelená pro „Bündnis 90/die Grünen“ (Alianci 90/Zelení).
Spektrum politických stran se za posledních dvacet let, tj. zhruba od nástupu kancléřky Merkelové, radikalizovalo a standardizovalo.
Zatímco si lidé před tím ještě mysleli, že mají reálnou volbu mezi postavami, jako je Helmut Kohl, Helmut Schmidt, Gerhard Schröder nebo Franz-Josef-Strauß, a také mezi „konzervativní unií CDU/CSU“, socialistickou SPD nebo ekonomicky liberální FDP, Angela Merkelová přizpůsobila parlamentní skupinu CDU/CSU stále radikálnějším cílům zcela ideologizovaných „Zelených“ a SPD, která stále více zapomíná na svou dělnickou klientelu.
Byla to sama takzvaná „Unie“, která opustila cestu spolehlivého, konzervativního, rozumného, diplomatického a ekonomického Německa.
Za vlády Angely Merkelové se Německo po postupném, téměř přátelském sbližování s Vladimirem Putinem a Ruskem za Schrödera opět stalo spíše psem globalizačně probuzených USA pod vedením Baracka Obamy. Za Merkelové se Německo samo stalo „probuzeným“ nebo, jak se v Německu říká, „barevným“. Najednou se stalo důležitějším být „rozmanitý, inkluzivní, kosmopolitní a tolerantní“ než se stát exportérem nebo mistrem světa ve fotbale, i když toho druhého bylo v roce 2014 ještě dosaženo.
Za Merkelové se v Německu začala prosazovat výrazně „protiněmecká nálada“, ohlásila konec německých jaderných elektráren a začala ničit přírodu výstavbou větrných turbín a solárních panelů.
V roce 2015 Merkelová protiústavně otevřela hranice a začala Evropu šturmovat migranty, zejména z Afriky a Blízkého východu. Co bylo ovšem historicky první, byl fakt, že výzvu ke šturmu hlasitě vyhlásili sami šturmovaní. A to navzdory všem předchozím varováním, jako byla například známá kniha Thilo Sarrazina „Deutschland schafft sich ab“ (Německo se ruší) z roku 2010, v níž zmíněný pan Sarrazin naléhavě varoval před nebezpečím výměny obyvatelstva v důsledku klesající porodnosti a rostoucí imigrace přistěhovalců z jiných kultur.
No, věci se ukázaly mnohem horší a rychlejší, než pan Sarrazin mohl předvídat.
První fáze vládního korona-teroru, kterou systematicky a důsledně prováděla poslední vláda kancléřky Merkelové, byla obzvláště tvrdá v Německu, kde je kritická vlastnost „zbrklé poslušnosti“, „udávání“ a „snaha přelepit i ty nejnesmyslnější a nejzločinnější činy“ stále obzvláště výrazná.
Zatímco vláda Angely Merkelové již pracovala na plný plyn na zničení Německa v mnoha ohledech – kulturně, ekonomicky, politicky, diplomaticky, jazykově i intelektuálně – „semafor“ se po jejím nástupu k moci v roce 2021 přepnul rovnou na turbo.
Během dvou let 2022 až 2024 se německá průmyslová výroba propadla o celých 6 %.
Bohužel Německo jako kolos v centru EU stáhlo a stále stahuje do propasti řadu dalších zemí nebo jim působí nesmírné škody, a to nejen ekonomické.
Německo, kdysi konzervativní srdce západní Evropy, se pod vedením Merkelové proměnilo v epicentrum „probuzení“ nebo jinými slovy „šílenství“, zeitgeistu, na který budou příští generace vzpomínat jako na společenský a kulturní přešlap celé generace zcela zmatených současníků.
Nadcházející volby jsou skutečně epochální, a to nejen pro Německo. I když to v současné době velmi vypadá, že tyto volby změnu k lepšímu téměř znemožní. Systémové strany, které dnes tvoří jakýsi „kartel“ a v nichž jsou staré charakteristiky tzv. levice, liberálů či pravice prakticky k nepoznání, mají i nadále navrch.
Proti tomuto žoldu stojí v podstatě jen jedna strana – Alternativa pro Německo neboli zkráceně „AfD“. Existují i další strany, které mají zajímavé až velmi dobré programy a schopné lidi ve svých řadách, jako například občanská demokratická strana „die Basis“, která vzešla z hnutí proti korunovým opatřením, nebo nedávno založená „Bündnis Deutschland“ se špičkovým ekonomem Dr. Markusem Krallem v čele. Tyto strany však nemají prakticky žádnou šanci překonat pětiprocentní hranici pro vstup do Spolkového sněmu, což znamená, že jediný záblesk naděje leží na stále ještě poměrně útlých bedrech AfD. Tato strana, kterou v roce 2013 po finanční, euro, kyperské a řecké krizi založili němečtí profesoři ekonomie jako „stranu proti euru“, dodnes v zásadě do značné míry přejímá postoje bývalé konzervativní „unie CDU/CSU“. (Poznámka: „CSU“ („Křesťanskosociální unie“), takzvaná „sesterská strana“ CDU („Křesťanskodemokratická unie“), existuje pouze ve spolkové zemi Bavorsko. Všude jinde se „Unie“ nazývá CDU. Jejími nejznámějšími představiteli minulosti byli Konrad Adenauer, Helmut Kohl a „demoliční koule Německa“, jak ji někdy nazývá známý satirik Tim Kellner, Angelika Merkelová.
Současný stranický program AfD zní přinejlepším modernizovaně jako starý program CDU/CSU z 80. nebo 90. let. Konzervativní v oblasti financí, hospodářství a energetiky, restriktivní v imigrační politice, odmítající jakékoli ideologické nesmysly, které ohrožují prosperitu země.
Na rozdíl od staré CDU/CSU z 80. a 90. let však AfD tvoří především lidé, kteří nejsou profesionálními politiky bez reálných pracovních zkušeností, ale naopak je lze označit za skutečné „odborníky“ ve svých oborech. Tím se AfD stává velmi kvalitní alternativou ke zcela zideologizovanému politickému světu, který dnes panuje, a proto politický, úřední a mediální systém obzvlášť tvrdě bojuje za její udržení, a to i těmi nejšpinavějšími mafiánskými metodami, což se mu daří stále méně.
Samozřejmě nevíme, jak by si AfD ve vládě skutečně vedla, ale horší než to, co jsme v Německu viděli v posledních dvaceti a více letech, to být nemůže. AfD navíc v posledních letech vždy zaujímala křišťálově čistý postoj proti všem ideologickým skopičinám panujícího globalistického systému: proti masové imigraci a výměně obyvatelstva, proti šílenému omezování občanských práv a svobod a předepsanému otravování lidí pomocí testů a genových terapií, proti šílené genderové ideologii, proti ničení německého hospodářství na základě smyšlené teorie o „člověkem způsobené změně klimatu“ a proti válce proti Rusku.
Prakticky ve všech bodech zastupuje „Unie“ globalistickou agendu. Zejména pokud jde o poslední bod, je to bezprostředně velmi nebezpečné, protože Friedrich Merz, bývalý člen dozorčí rady německé společnosti Blackrock, se nikdy neunaví opakovat dva hlavní cíle svého možného brzkého působení ve funkci nového německého kancléře:
- okamžité dodání raket Taurus na Ukrajinu, přičemž Ruská federace již oznámila, že by to bylo považováno za vyhlášení války Spolkovou republikou Rusku. Střely Taurus by byly schopny doletět z Ukrajiny do Moskvy. Ani prezentace ruského Orešniku zřejmě Merze od tohoto fatálního plánu neodradí.
- Úplné vyloučení případné spolupráce s AfD. Skutečnost, že CDU/CSU raději vytvoří koalici se všemi ostatními systémově-globalistickými stranami než se skutečně konzervativní AfD, podtrhuje fakt, že CDU/CSU ve srovnání s AfD nikdy nebyly skutečnou opozicí vůči vládě semaforu, ale pouze dalšími lokaji systému.
Za zvláštní pozornost stojí nečekaná masivní podpora AfD ze strany nového vedení USA – nejprve od Elona Muska, později od Donalda Trumpa a nejnověji od Jamese Davida Vance. Kromě USA se AfD mohla opřít o obvyklou podporu rakouské FPÖ Herberta Kickla. Poměrně nečekaná podpora přišla z Maďarska. Viktor Orbán pozval vůdkyni AfD Alici Weidelovou do Budapešti na faktickou státní návštěvu, čímž prolomil ohnivou zeď, kterou loni vytvořila vůdkyně francouzského Národního shromáždění “Rassemblement National”, Marine Le Penová, a tím vytlačila AfD z unijní skupiny „Patrioti pro Evropu“, do níž patří i Orbánův Fidesz, a donutila ji emigrovat do nově založené malé skupiny „Evropa suverénních národů“. Stále se stupňující vlna násilí a útoků ze strany kriminálních migrantů, která z Německa udělala zemi, kde není nikdo v bezpečí, by také mohla přispět k posílení nálad.
Zda to bude stačit k velkému překvapení v Německu, je však vzhledem k jistě trendovým předvolebním průzkumům pochybné.
V aktuálních průzkumech, jako je například dnešní průzkum institutu INSA, CDU/CSU stále jasně vede před AfD (21 %) s 30 %. Na třetím místě je SPD (15 %) před Zelenými (13 %), Levicí (7 %) a BSW Sahry Wagenknechtové (5 %). Podle průzkumů žádná z ostatních stran nedosáhne 5% hranice. Jedna malá naděje však zůstává – podle posledních průzkumů je přibližně třetina voličů stále nerozhodnutá, koho volit. Pokud se někteří z těch cca. 20 až 25 % nevoličů rozhodnou dát na poslední chvíli svůj hlas AfD, mohl by se ještě stát modrý zázrak. Z dnešního pohledu by to však stále byl zázrak.
Nemělo by však zůstat nezmíněno, že existuje i možnost „malého zázraku“, a to dosažení alespoň 25% křesel ve Spolkovém sněmu. Tento cíl je pro AfD velmi reálně dosažitelný. Již 25% a více křesel ve Spolkovém sněmu dává opozici celou řadu velmi vlivných práv, o kterých se straně dosud mohlo jen zdát. K dnešnímu dni má AfD ve Spolkovém sněmu pouze 83 křesel, tj. 11,8%. S 25% může AfD například zřizovat vyšetřovací výbory podle § 44 německé ústavy, což by například otevřelo cestu ke komplexnímu vyšetřování zločinů spáchaných v období Covidového teroru. Kromě toho by AfD měla možnost podat žalobu na soudní přezkoumání u Spolkového ústavního soudu. To by umožnilo přezkoumat jakýkoli zákon z hlediska jeho ústavnosti. Kromě toho by existovala řada dalších rozhodujících práv, která by umožnila nesmírně účinnou opoziční práci, jako je svolání mimořádného zasedání Spolkového sněmu nebo možnost podat stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu.
Ať je to jakkoli, AfD se po těchto volbách do vlády pravděpodobně nedostane. Lze však očekávat, že koaliční vláda systémových stran nebude schopna vládnout čtyři roky, ať už bude nakonec vypadat jakkoli. Hospodářská realita stále více se deindustrializujícího Německa, zhoršující se bezpečnostní situace a krach našeho vysoce zadluženého a ničím nekrytého měnového systému FIAT, který se týká nás všech, pravděpodobně v každém případě povede k předčasným volbám.
V prognóze nejsilnějších stran podle prvního hlasování a podle regionů je dodnes patrný výrazný kontrast mezi východním a západním Německem. Východ má zjevně tendenci být výrazně kritičtější k systému a pružnější, pokud jde o správné kroky ve prospěch Německa.
Odhad podílu prvních hlasů na úrovni volebních obvodů k 20. únoru 2025,
Annalena Baerbocková, v diplomatických kruzích mezinárodně známá jako „dítě“, nám již na okraj Mnichovské bezpečnostní konference odhalila, co se stane, bude-li parazitický establishment vládnout i nadále, a to bez ohledu na barevnou kombinaci, ať už „černá, červená a zelená“, nebo „červená, tmavě červená, zelená a tmavě červená Wagenknechtová“: EU chce pokračovat ve válce, v případě potřeby i bez USA, a otevřít všechna zbývající dluhová stavidla a poskytnout Ukrajině zbraně za dalších pohádkových 700 miliard. To by bylo v průměru 3 500 eur na každého daňového poplatníka v EU.
Zelenskij dokonce hovořil o možnosti vytvoření ukrajinské nebo mezinárodní proukrajinské armády o síle 1,5 milionu mužů.
Stále více nabýváme dojmu, že se EU řítí lesem jako postřelený umírající divočák. Bohužel, mnoho lidí v Německu a v Evropě si stále neuvědomuje skutečně katastrofální hospodářskou, kulturní, intelektuální a politickou situaci.
Věci se opravdu musí hodně zhoršit, než se zase trochu zlepší.